Výbor z pozdních textů, v nichž se Voegelin silněji než ve svých dřívějších pracích soustředí na individuální zkušenost transcendence a její symbolizaci. Ústředním tématem jsou tedy na jedné straně zkušenosti člověka o jeho bytostném napjatém vztahu k transcendentnímu základu skutečnosti i jeho vlastní existence, na druhé pak symboliky, které z těchto zkušeností vzcházejí a jsou díky nim pochopitelné – symboliky člověka, duše, kosmu a Boha; smrti, života a nesmrtelnosti, smrtelníků a bohů; stvoření, zjevení, vtělení a Božího syna; zajetí a exodu, obrácení, víry, soudu a dalších. Historickou rozmanitost těchto symbolik sleduje Voegelin v sondách do myšlení starověkého Egypta, biblického Izraele, řeckých filosofů, Nového zákona, gnóze a novověku. Za jejich vznikem a zpřesňováním, deformacemi, nepochopením a novým objevováním se snaží zahlédnout jediný konstantní proces hledání pravdy o lidské existenci a celku skutečnosti.