Kniha mapuje kolektivní bydlení v českých zemích a v Československu v období 1900-1989. Autor na koldomy nahlíží jakožto na architektonický, politicko-ideologický, sociologický a kulturní fenomén.
Kniha je rozdělená do čtyř kapitol. První se zabývá obdobím 1900-1918, kdy o tématu debatovali hlavně sociologové (Tomáš Garrigue Masaryk, Innocenc Arnošt Bláha) a představitelky českého ženského hnutí.
Druhá mapuje koncept kolektivního bydlení, jak jej formuloval teoretik Karel Teige a jeho kolegové-architekti na konci dvacátých let. Právě díky Teigemu si dobové tuzemské návrhy koldomů v ničem nezadají s těmi zahraničními.
Ve třetí kapitole jsou představeny dvě realizace postavené po druhé světové válce: koldomy v Litvínově a Zlíně patří v evropském kontextu k nejkvalitnějším příkladům tohoto obytného typu. Na základě archivního výzkumu autor dokazuje, že oba koldomy měly jen málo společného s komunismem stalinského střihu a jejich koncept byl vypracován už během války managementem firmy Baťa.
Poslední kapitola popisuje fenomén tzv. domů hotelového typu, který se v Československu nakrátko prosadil na přelomu padesátých a šedesátých let. Analyzuje také důvody, proč se kolektivní bydlení v následujících dekádách ocitlo na okraji zájmu architektů a urbanistů a které prvky státního socialismu rozhodly nakonec o neúspěchu koldomů.