Německá inspirace v díle Gérarda de Nerval identifikuje
intertextové zdroje vrcholných próz tohoto francouzského
prozaika, básníka a překladatele druhé romantické generace.
Analýza se soustřeďuje především na dvě povídky ze souboru
Dcery ohně, Sylvii a Oktavii, na dva příběhy vložené do Cesty do
Orientu a na Nervalovy poslední prózy, Aurelii a Pandoru.
Monografie odhlíží od psychobiografického klíče a naopak se
soustřeďuje na kulturní vklad německých textů, které Nerval znal
- především díky knize O Německu od paní de Staël - a částečně
také překládal. Vazbu na německou literaturu dokládá topika
"spění k ideálu" a představa dvojího světa. V prvním případě je asi
zásadní důvěrná znalost Goethova Fausta; dvojí svět odkazuje
jednak k fantastické lidové inspiraci, jak se s ní Nerval setkal
především v Bürgerově Lenoře, a k Hoffmannovým povídkám.
Nerval - stejně jako němečtí romantikové - upřímně touží
pojmout sebe i svět v univerzálním klíči. Pravou poezii pro něj
zakládá náboženské cítění. "Cesta do hlubin snu" znamená
nemožnost rezignovat na metafyzický rámec. Na rozdíl od
některých německých romantiků je Nerval ovšem neschopen
přijmout nějaké z již existujících vyznání a jeho vize světa nakonec
přináší zprávu o osamění, metafyzickém exilu bez Boha a bez
přítele. Nervalovy vrcholné prózy zabydlují především ideální
přízraky žen, které tuto samotu vlastně generují, protože iniciační
rituál vyžaduje, aby adept k těmto "sirénám" stoupal oproštěný
od všeho ostatního. Může si ponechat jen svůj sen, ale i o něj
nakonec přichází.