Francouzský filosof Félix Ravaisson (1813-1900) patří k u nás dosud nedoceněným inspiračním zdrojům filosofie 20. století. Je autorem rozsáhlého pojednání o Aristotelově Metafyzice (Essai sur la Métaphysique d’Aristote, I. svazek 1837, II. svazek 1845) a přehledu francouzské filosofie 19. století Rapport sur la philosophie en France au dix-neuvieme siecle (1867), jehož závěrečná kapitola bývá považována za manifest francouzského spiritualismu.
Nejvýznamnějším Ravaissonovým spisem je však krátké pojednání O zvyku (De l’habitude, 1838). Ravaisson v něm vychází především z Aristotela, ale i z francouzských spiritualistů (Maine de Biran) a přírodovědců přelomu 18. a 19. století. Svou analýzu zvyku zasazuje na jedné straně do kontextu obecné filosofie přírody, aby stanovil, jaký typ jsoucna může získat zvyk (trvalou dispozici). Na druhé straně vztahuje fenomén zvyku k filosofii ducha, neboť duch, který získává určitý návyk, přestává být plně sebevědomý a plně svobodný, získává zčásti neměnnou "přirozenost". Fenomén zvyku ukazuje na ontologickou jednotu přírody a ducha. Jak v oblasti přírody, tak v oblasti svobody, která se stala zvykem, nacházíme tutéž nereflektovanou spontaneitu.
Ravaissonovo pojedání o zvyku významně zasáhlo do dějin francouzského myšlení. Například Bergson vypracovával svou dualitu mezi bezprostředním a zprostředkovaným poznáním v návaznosti na závěrečné pasáže spisu O zvyku. S Ravaissonovým pojetím zvyku se vyrovnávali fenomenologičtí autoři, jako Paul Ricoeur ve své Filosofii vůle, či Maurice Merleau-Ponty.