Heterodoxní luteránský pastor V alentin Weigel (1533–1588) patří k vlivným, u nás však
dosud nepříliš známým postavám německého myšlení ve století reformace. Jeho dílo
v sobě spojuje dědictví pozdně středověké „německé mystiky“, novoplatónské tradice
(v podání B oëthia, A ugustina, H ugona od Sv. V iktora, M ikuláše K usánského a zřejmě
i Pika della M irandola), L utherovy reformace a následných velkých polemik, a konečně též
Paracelsovy přírodní filosofie a jeho teologických úvah. Za jeho života byly knihy, které
sepisoval a v nichž se ve více bodech rozcházel s protestantskou ortodoxií, známy jen
v úzkém okruhu přátel; v rukopise je však znal mimo jiné také císař R udolf II . P o vydání
tiskem zkraje 17. století byly hojně čteny a záhy se staly jedním z hlavních terčů mohutné
kritiky, která v nich po téměř celé století spatřovala přímo vzor hereze, řadíc je po bok
textů paracelsiánských a rosenkruciánských. Jedním z jeho čtenářů se stal Jacob B öhme
(† 1624), jehož dílo se dočkalo nesmírného vlivu.
Komentovanému výboru, zahrnujícímu nejdůležitější Weigelovy texty, předchází obsáhlá
úvodní studie Martina Žemly. Z němčiny a latiny přeložil Martin Žemla.