Autorka se vydala na aktuální cestu doslovení frejkovské story od jeho studentských let k osobnímu umělcovu mezníku roku 1930 a to v pronikavější a bohatší dimenzi, než jakou u analogického údobí nabízí vstupní studie L. Petiškové u edice frejkovských textů Divadlo je vesmír. Přínos Jochmanové spočívá také v razantním rozšíření pramenné báze: nejen ve využití pozůstalosti L. Skrbkové, ale zejména v sondách do rodinnou ochraňovaného privátního archívu J. Honzla, případně i monitoringem relevantních stop v archívu pražského ND, nemluvě již o archiváliích divadelního odd. NM (Frejkova pozůstalost) nebo Divadelního ústavu (Rádlova alba) apod. Čtivé panorama dvacátých let živě evokuje genezi hnutí devětsilské generace, poetismus, konstruktivismus i – nejpozději od počátku r. 1927 – Frejkův postupný odklon od těchto doktrín k divácky ohlasnějšímu divadlu kabaretně-revuálního typu a vůbec zálibě v hravosti a zábavnosti s odhalováním tzv. životního dada. Práce také funkčně reflektuje dobové uhranutí filmem; výčet scénických aplikací filmové projekce je významným příspěvkem k dějinám amplifikujících procesů v divadle, vizualizace a vyšší sugestivnosti scénického obrazu. Zároveň jsou objevně exponovány dosud z cudnosti neinterpretované erotické roviny, či spíše temnější hlubiny divadelního artefaktu.