Kniha pojednává o vztahu mezi literárním psaním a ornamentem.
Propojuje tak literárněteoretickou a literárněhistorickou
problematiku s uměnovědnou, předev
ším vizuální oblastí.
Ornament tu není nahlížen tradičně jako pouhá ozdoba, doplněk
či nahodilý prvek libovolně připojený k nějakému pomyslnému
celku, nýbrž jako figura umožňující zkoumání literárního psaní z
hlediska jeho vizuality a pohybu. Tento přístup
, pokoušející se o
určité vizuální čtení literatury, je zde rozpracován a aplikován pod
názvem „fyziognomie psaní“. Ta odkrývá prostor textu nikoli jako
hierarchizovanou strukturu ustálených významů a jejich relací,
nýbrž jako performanci, jejíž pohyb je s
tejně pods
tatný jako její
sdělení. První část knihy, kde je vypracován pojem ornamentu na
pozadí jeho estetické a filozofické reflexe, ukazuje paralely mezi
zákonitostmi literárního psaní a vlastnostmi ornamentu, tak jak se
projevují napříč dějinnými epochami a svět
ovými kulturami, ať už
jde o gotiku, rokoko, modernu či arabsko
-
islámskou kulturu. Část
druhá představuje interpretace vybraných textů světové literatury
20. století (Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Hugo von
Hofmannsthal, Samuel Beckett) a dvou ukázek sch
izofrenního
psaní (Louis Wolfson a Blanche T.) z hlediska afinity literární řeči a
konkrétních ornamentálních projevů. Inspirována svůdným i
nebezpečným rytmem ornamentálních křivek ukazuje tato kniha
psaní jako tvořivý pohyb řeči, jenž volně prochází mezi
literaturou
a vizualitou.