Ano, přežil jsem a jsem volný, ale k čemu je to dobré? Často si kladu tuto otázku. Abych vyprávěl o vraždění milionů nevinných obětí, abych podal svědectví o nevinné krvi, prolité těmito vrahy?
Ano, přežil jsem, abych podal svědectví o těch velkých jatkách: Treblince. Chilu Rajchmanovi bylo osmadvacet let, když jej v říjnu 1942 deportovali do Treblinky. Po vystoupení z vlaku byl oddělený od přátel, unikl plynovým komorám a postupně se stal třídičem šatstva, kadeřníkem, nosičem mrtvol nebo „zubařem“. Druhého srpna 1943 se zúčastnil povstání v táboře a utekl. Po několika měsících bloudění se ukryl u přítele. Válka ještě neskončila…
Po osvobození se stal jedním ze sedmapadesáti vězňů, kteří přežili Treblinku. V žádném jiném koncentračním táboře nedošlo k takovému zdokonalení masového vraždění statisíců lidí. Jeho svědectví o deseti měsících v pekle plynových komor Treblinky, uveřejněné poprvé, je naprosto jedinečné. Záznamy pořizoval bezprostředně po všem, co prožil, v rychlosti, dokonce ještě před vítězstvím nad nacisty, proto patří mezi nejsilnější svědectví. Po válce se Chil Rajchman oženil s Lilou, s níž měl tři syny. Koncem roku 1946 opustil Polsko a odjel do Uruguaye. Svědčil v několika procesech s bývalými příslušníky SS. Celý život měl své poznámky u sebe a vracel se k nim vždy, jakmile mu vypověděla paměť. Dříve než před několika lety zemřel, požádal rodinu, aby jeho svědectví zveřejnila.