Je-li, samozřejmě s určitou nadsázkou, století 19. v kontinentální Evropě érou práva soukromého, druhou polovinu století 20. lze pak označit za éru práva veřejného, přesněji, práva ústavního. Akceptace bezprostřední závaznosti ústavních katalogů základních práv a svobod spolu s prosazením se instituce ústavního soudnictví přineslo novou výzvu i pro oblast právní augumentace.
Deset let Ústavního soudu bylo tidíž nezbytně i hledáním akceptovatelných argumentačních přístupů, umožňujících bezprostřední aplikovatelnost Ústavy, Listiny základních práv a svobod i mezinárodních lidskoprávních smluv. Předkládaná publikace je pokusem o kritickou reflexi tohoto hledání, reflexi pohledem teoretickým, judiciálním i srovnávacím.