Jedním z nejvydatnějších filosofických období je německý idealizmus – spekulativní metafyzické systémy J. F. Fichteho, F. W. J. Schellinga a G. W. F. Hegela. Po zhroucení těchto systémů dochází k rozštěpení filosofického myšlení: vzniká filosofie existence (S. Kierkegaard), pozitivizmus a materializmus, rodí se filosofická hermeneutika a filosofie života (F. Nietzsche, H. Bergson), ohlas získává Feuerbachova kritika náboženství, která dále působí v Marxově a Engelsově sociální filosofii. Všechny tyto rozmanité proudy jsou vystiženy v jejich hlavních rysech, přičemž se zvláštním důrazem byla položena otázka, jak lze charakterizovat meze jednotlivých pozic a nakolik se při analýzách daných problémů neubránily nebezpečí jejich zjednodušení.