Jazyk, logika, filozofie

Autor začíná problematikou významu. Stručně popisuje čtyři koncepce významu jazykového výrazu. Dále se věnuje historii a problémům filosofie jazyka. Nejprve kriticky pojednává o filosofii přirozeného jazyka, dále o pojmové analýze (jakožto směru, nikoli teorii), o vztahu mezi významem a porozuměním (kde hovoří o školách vycházejících z M. Dummeta a D. Davidsona), o vztahu mezi významem a pravdou. V kapitole Logika a filosofie hovoří jednak o vzájemném vztahu těchto oborů (o funkci logiky ve filosofii), jednak a především podává stručnou charakteristiku předmětu a významu logiky. V kapitole Ontologické aspekty možných světů charakterizuje jejich pojetí jako světů homogenních (S. Kripke) či heterogenních (D. Lewis). Charakterizuje dále Tichého koncepci homogenních možných světů. Další kapitolu věnuje charakterizování analytické metody a konstatuje, že analytickou filosofii nelze uznat za všelék na řešení filosofických problémů. Další kapitola pojednává o kontextualismu (G. Frege). Podstatnou část knihy tvoří tzv. kasuistika. Zde se věnuje „lascivní líbivé jednoduchosti“ některých intelektuálů, kteří se snaží vzbuzovat dojem pokroku; věda zde má hrát přesvědčovací roli. Jednotlivé podkapitoly jsou věnovány například jazyku, vědě a technice, pokroku, evoluci či lidským právům. Jan Štěpán o této kasuistice uvádí, že netvoří homogenní celek tematicky ani formou. „Jsou zde studie zcela seriózní, eseje (č)i pamflety. Dokládají, že důvěra v psané slovo je ošidná, že z jazyka vznikají nedorozumění nepříjemná, možná i tragická…Odtud, domnívám se, plyne, že jazyk je dobrý sluha, ale zlý pán.“