Byl pro mě cizí. Neznala jsem jeho jméno a nevěděla odkud pochází. Téměř rok navštěvoval naše bistro, kde jsem jako studentka práv pracovala na částečný úvazek, abych dokázala platit účty. Dobře jsem si uvědomovala přítomnost tajemného muže v dokonale padnoucím obleku, který přicházel a pokaždé usedl ke stolu v mé sekci. Vždycky si jenom objednal kávu, ale jinak na mě nepromluvil, pouze mě mlčky a upřeně sledoval. Proč na mě tak vytrvale zíral? Co mu bránilo mě oslovit? Vypadal, jako by sváděl nějaký vnitřní boj, jako by měl skutečně vážný důvod, proč se mnou nemůže komunikovat. Působil jako temný a nebezpečný tvor. Až na to, že jsem se v jeho přítomnosti bůhvíproč cítila v bezpečí. Jedné deštivé noci se ale rozhodl. Té deštivé noci se rozloučil a řekl, že se už nikdy neuvidíme. A té samé deštivé noci mě někdo v uličce za bistrem brutálně napadl. Teď už vím, že pocit bezpečí může být pouhou iluzí. A že ne každý zachránce je hrdina.