Barvitý příběh kulturních, sociálních, stavebních, politických i ideologických proměn Žižkova líčí oblíbený historik s charakteristickou vypravěčskou brilancí. A také s trochou nostalgie po zanikajícím duchu místa, kde prožil své dětství a kde původní kolorit stále více podléhá technokratickým vizím.
Nápad vztyčit na Vítkově Žižkovu jezdeckou sochu dostal stavitel Karel Hartig roku 1862 a krátce nato vzniká v jeho pracovně regulační plán budoucího Žižkova. Vychází z vlasteneckého konceptu čtvrtě jako místa historické paměti s názvy ulic a prostranství odkazujícími na husitství. Obdiv k husitům byl vlastní také první republice a domnělá sociální pokrokovost tohoto pozdně středověkého hnutí se hodila komunistickému režimu, který z něj učinil ideologický nástroj. Politická pnutí se propisovala do mapy Žižkova novými názvy, zatímco se obraz lokality v obecném povědomí měnil: husitská tradice ztrácela na naléhavosti a čím dál tím silnější se stávala legenda "rudého" Žižkova, kterou české společnosti vnutili komunisté.