Činorodý a pestrý život českého vlastence MUDr. Františka Cyrila Kampelíka

(Z úvodu knihy… Není chyba studovat životní peripetie významných osobností. Od Kampelíkova skonu uplyne rovných 150 let. Ve své lékařské praxi se setkal s řadou epidemií, bídou pražských textilních dělníků a nepochopením. Měl však holé ruce. Zbývala mu jen osvěta. Nasytit hladové dělníky a zajistit čistou pitnou vodu pro obyvatele Vamberka nemohl. Při epidemiích cholery býval na pokraji svých fyzických sil. Prakticky po celý život měl hluboko do kapsy. Na rozdíl od „vlastenců“ typu Riegra, Palackého, později Kramáře, mu ani sňatek nezlepšil finanční situaci. Jednoduše řečeno – pražská kamarila vlastenců (dnes se říká „pražská kavárna“) Kampelíka nevzala mezi sebe. Navíc neměl povahu Boženy Němcové, aby rozesílal na všechny strany pokorné supliky o finanční výpomoc. Malý domek, který postavil na sklonku života v Kuklenách, neodpovídal kreditu místního lékaře. Doktora chudých – ano! Rakouská policie nikdy spolkové činnosti nepřála. Císař Ferdinand V. (Dobrotivý) neřídil nic. Monarchii ovládali byrokraté, policie a všemocný Metternich. Na udání (jak jinak) byl student a horlivý Slovan Kampelík zatčen a v policejní vazbě držen 19 týdnů. Protože ve Vídni studovali studenti z celé říše, roznesla se pomluva jednoho kolegy, že Kampelík „mluvil“ do celého Rakouska. Navíc dostal od policie doživotní známku: „Politicky nespolehlivý – sledovat!“ Do konce života, dalších 32 let, se mu nepodařilo zlý odsudek vyvrátit, natož zbavit se policejní nálepky. Snad jen v poslední etapě, kdy se trvale usadil v Hradci Králové-Kuklenách, mu nikdo minulost veřejně a hlasitě nepřipomínal. Na základě studia jsem však došel k jinému názoru. Stejně jako dnes i v roce 1840 platilo Caesarovo: „V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé.“ MUDr. Františku Cyrilu Kampelíkovi se ale dostalo nebývalé satisfakce. Ten, který pomluvu rozšířil, dávno upadl v zapomenutí a jeho jméno znají snad jen odborníci. „Otec“ malých finančních společností a ústavů je stále skloňován jako jejich zakladatel, i když i zde několikrát zapracovala fantazie a politika, pravda je však jinde. Nejsem první, kdo psal o Kampelíkovi. Ze všech hodnocení oceňuji nejvíc redakční článek z novin Kraj Královéhradecký (1932, č. 45) zveřejněný k 60. smutnému výročí Kampelíkova skonu. Dnes již neznámý autor napsal: „Šlo o člověka velmi skromného, nevýbojného a plného idealismu. Celý se rozdával mezi své bližní bez nároků na odměnu a hmotné statky. Doktor – lidumil, zastánce potřebných a na sebe zapomínající. V životě se víceméně protloukal kondicemi. Jak to bývá u podobných osobností, naplnění svých snů o lidské solidaritě se nedožil.“  * * * Na práci historika Jaroslava Štraita je přínosné, že celým textem defiluje plejáda významných a známých velikánů českého národního obrození 19. století – všech těch, kteří prošli Kampelíkovým životem. Cenná je zejména skutečnost, že v autorově historické práci je připomenuta činorodá a obětavá národní práce těch, kteří působili v malých českých městech a na české vesnici a pomáhali aktivně upevňovat a posilovat český národní „živel“. Mnozí z nich by upadli v úplné zapomnění… Autor prokazuje srozumitelnou formou schopnost vhodně a nenásilně aplikovat dávno uplynulé historické události a činy jednotlivců na současnou společenskou a politickou realitu. (Dr. Jaroslav Nehyba)