Vojna u Mig-19

Obávaná a nenáviděná povinná základní vojenská služba. Dva slavní autoři popsali s nadsázkou její průběh u PTP a u tankistů. Způsoby a metody vojenského výcviku jsou, byly a budou v principu celosvětově stále stejné. Větší nebo menší psychologická degradace. U letectva, elitní složky armády, se při provozu stovek letadel využíval potenciál vojáků základní služby téměř ke všem odborným činnostem. Nebylo to tak, jak popisovali někteří herci, že na vojenské službě u letectva jen „vyrejpávali drny“ z mezer v betonové letištní ploše. To bylo až v době, kdy místo stovek letadel zůstaly jen desítky. V letecké literatuře se píše převážně o důstojnících, kteří za práce zodpovídali, ale většinou nedělali. Pravda je, že až na výjimky důstojníci - technici vojáky nebuzerovali. Kniha popisuje vojnu na přelomu padesátých a šedesátých let u elitního leteckého útvaru v Českých Budějovicích. Služba kromě technické kvalifikace (jeden kamarád se stal předním mechanikem Swissairu) také poskytovala seznámení s jinými národnostmi – Moraváky, Slováky a Maďary. Pražáci jsou „oblíbení“ u všech. Popisuje radosti i žalosti. Mladý člověk snese téměř všechno. Jen ty dva roky byly opravdu nekonečné. Krátce po nástupu nám vyměnili samopaly ráže 9 mm za 7,65 mm. Ty devítky byly poslány na Kubu jako bratrská pomoc. Před odchodem do civilu nastala „kubánská krize“, tak nám službu prodloužili: „Na neurčito.“ Užili jsme si čtyřměsíční přídavek. To bylo radosti!