Jsou české věznice překonané?

Knihu Angely Y. Davis Jsou věznice překonané? z roku 2003 jsme vydaliy proto, abychom podnítiliy a podpořiliy abolicionistickou kritiku vězeňství v Česku, kde je toto téma v rámci širší veřejnosti stále ještě v zajetí polistopadových představ, že po propuštění nespravedlivě vězněných, jinými slovy předlistopadových politických vězňů na svobodu, se není třeba vězeňstvím (potažmo justicí a represivním aparátem tzv. „demokratického“ státu) dále podrobněji zabývat. Ze setrvačnosti sice pokračovaly po roce 1989 ojedinělé snahy o lidskoprávně-kritický pohled, např. ze strany Českého helsinského výboru, o zlepšení podmínek vězněných osob, nicméně vězeňství jako téma od té doby prakticky stagnuje. Ve společenské debatě chybí, obecně převládá retributivní názor, tedy že si odsouzení, „kriminálníci“ a „kriminálnice“, zaslouží vězení, a v horších případech i trest smrti, který byl naštěstí po roce 1990 zrušen a ústavou výslovně zakázán. Mezitím se zcela zapomnělo na údajnou nápravnou a reintegrační funkci, kterou má trestní politika státu splňovat (a podle našeho názoru nesplňuje a ani ze své podstaty splňovat nemůže). S výjimkou několika málo hlasů, okrajových, anarchistických, se proti věznicím nevyjadřuje téměř nikdo. Abolicionistické hnutí v USA nám přes značnou kulturní a zeměpisnou vzdálenost připadá relevantní i pro zdejší podmínky. Koneckonců, mezi vězeňským systémem v USA a v Česku lze nalézt nejen rozdíly, ale i podobnosti. Početně se vězeňské populace v obou státech diametrálně liší: V USA je 629 (údaj z roku 2019) uvězněných na 100 000 obyvatel, v Česku 176 (údaj z října 2021). Co se obsazenosti věznic týče, nejsou rozdíly až tak velké: 95,6 % (USA, 2019) a 93,8 % (ČR, 2021). Rozsah privatizace však srovnávat nelze: v Česku zatím k privatizaci věznic nedošlo, finanční krize z roku 2008 zastavila projekt částečné privatizace věznice Rapotice. Což rozhodně neznamená, že bychom v případě českých věznic nemohliy hovořit o vězeňskoprůmyslovém komplexu. Stačí se podívat na „Otevřená data“ Vězeňské služby, kde nalezneme přehled faktur českých věznic: zjeví se nám před očima svět z velké části neznámých dodavatelských/překupnických firem, jejichž často hlavní náplní je prodávat zboží a služby v rámci tohoto komplexu a jejichž zisky jsou přímo závislé na počtech uvězněných osob a tudíž v konečném důsledku eticky pochybné. Na straně výstupů pak stojí levná práce vězeňské populace, což v Česku asi nikoho nepřekvapí, levná je koneckonců i u populace „na svobodě“. Levná je především proto, že se podle statistických údajů Vězeňské služby ČR jedná převážně o osoby se základním vzděláním nebo s vyučením bez maturity. Předpokládejme, že mají osoby se základním vzděláním přístup většinou k hůře placeným zaměstnáním, tudíž se častěji dostávají do finančních potíží, na hranici chudoby, do sociální exkluze, do vězení. Kolik však stojí daňového poplatníka (argument, na který slyší i ti, kdo zastávají polistopadové [ne/kvazi/para]ideologie) takový špás, věznit jednoho člověka v českých věznicích po dobu jednoho měsíce? Podle dat studie Rady Evropy šlo v roce 2019 v Česku o částku 58,7 € za den, jinými slovy při dnešním kurzu 44 636,5 Kč měsíčně (zatímco průměrná měsíční hrubá mzda byla v témže roce 34 105 Kč). Hle, ekonomický, skoro by se řeklo Klaus-friendly argument pro zrušení věznic (a pro základní nepodmíněný příjem)!