Sochařka Eva Kmentová a sochař Olbram Zoubek představují dvě mimořádné tvůrčí individuality, oba se postupně stali ikonami českého, respektive evropského sochařství 2. poloviny 20. století. Byli spolužáky z neobyčejně podnětného ateliéru profesora Josefa Wagnera na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde se vlastně obrodilo či znovuzrodilo české poválečné sochařství. A byli i životními partnery, manželství uzavřeli těsně po absolvování školy – partnerské, rodinné a přátelské vazby byly důležitou obranou proti demagogii totalitní doby, což se v podtextu odrazilo i v jejich práci a přístupu k ní. Eva Kmentová i Olbram Zoubek byli autory výrazných plastik, kde důležitou roli hrál člověk, jeho postavení ve světě a době, s niterným prožitkem lidské existence. Kniha představuje okruhy, vycházející jak z vlastních děl obou autorů (témata jako figura, gesto, povrch, prázdno a jejich rozdílné či blízké ztvárnění oběma autory), tak se v ní objevují momenty vzájemné inspirace. Kniha se soustředí na období od konce padesátých do začátku osmdesátých let, ukazuje jak známé práce obou sochařů (Zoubkovy Strážci, Běžec, či plastiky ze série Zastřelení; Kmentové Opuštěný prostor, Lidské vejce či stély s otisky prstů a rtů), ale i méně známá díla, reliéfy a drobné plastiky.Kniha byla vydána k příležitosti výstavy Kmentová Zoubek Lidská důstojnost v Galerii Miroslava Kubíka.