Próza Jitky Černíkové Krásné hlasy” není román, ačkoliv by to tak podle rozsahu na první pohled mohlo vypadat. Dílo, na němž autorka pracovala dvě desetiletí, je svébytná rodově – rodinná kronika, místy mající charakter lyrizované prózy (či básně v próze), udržovaná však souběžně při zemi trpce ironickými glosujícími větami. Časově začíná před sto lety, tedy tam, kde míváme v rodinných fotoalbech své úvodní snímky, a je o lidech, kteří své větší nebo menší životní bitvy vždy bezpečně prohráli, ale bez nichž, dokud zde takoví budou, lidský svět nebude nikdy úplně poražen.