Finský básník, prozaik a překladatel, komunista a opilec, enfant terrible finské literární scény, strávil na přelomu let 1966 a 1967 dva měsíce v Praze. Pobýval v malém vypůjčeném bytě na Újezdě, kde nešla elektřina a společný záchod byl venku na pavlači, čas trávil po hospodách, kde se dával do řeči s místními i s cizinci, bloumal po neznámém městě a pozoroval jeho obyvatele. Text stejně jako u dublinského Dopisu pro mou ženu reflektuje autorovu snahu porozumět svému okolí doprovázenou krátkými, mimochodnými postřehy, do nichž se přimíchává bouřlivé vnitřní dění. V cizím prostředí se o to víc hlásí potlačené výčitky, autor vede dialog s blízkými osobami, zejména se ženami, do přítomnosti se prolíná minulost.