Je to kniha o scénografii, ale díky všem antinomiím a paradoxům, jimiž dokáže neustále obracet známé pojmy a převracet je, jako by tu scénografie byla jen proto, abychom se přes ni a skrze ni dostali úplně jinam. Při čtení - a musím přiznat, že poutavém a také značně zneklidňujícím - jsem měl často pocit, že vstupuji spolu a autorem na pole umělecké tvorby vůbec, a snad i jakékoliv tvořivé činnosti, kterou chce člověk překonat sám sebe. A přesto Pražák v tom meziprostoru, v němž se otevírají hlubiny i výšky přesahující scénografii, toto své vidění a uvažování ukládá trvale a pokaždé do problematiky scénografie, která jej pevně přidržuje na zemi. Je přirozené, že se tak zrodil naprosto neotřelý, původní, provokující a inspirující text. (prof. Jan Císař)