V lidských dějinách není mnoho osobností, jejichž jména jsou synonymem mimořádných vlastností a činů. Hannibal, syn Hamilkarův, vynikající kartáginský vojevůdce a politik za druhé punské války (218–202 př. n. l.) mezi ně mimo veškerou pochybnost patří. Byl vychován k lásce k vlasti a odhodlání za ni bojovat vší mocí. Poté co se ujal velení nad kartáginskou armádou v Hispánii, zahájil boj proti letitému soupeři Kartága – Římu. A rozhodl se vést jej na jeho vlastním území – v Itálii, do níž pronikl na tehdejší dobu nebývalým a slavným pochodem přes Pyreneje a Alpy. Dík svým mimořádným taktickým schopnostem dokázal několikrát porazit římské legie na hlavu – do historie se vepsaly zejména bitvy u Trebie, u Trasimenského jezera a ta nejslavnější u Cann. Tehdy vzniklo známé varování Hannibal ante portas – Hannibal před branami (Říma). Vleklé vojenské tažení však jeho armádu vyčerpávalo a nedostávalo se peněz na další válčení. Římané se mezitím vzchopili a do hry vstoupil vojevůdce Publius Cornelius Scipio. Ten Hannibala porazil v jeho kartáginské domovině u Zamy r. 202 př. n. l. Touto bitvou skončila druhá punská válka a Hannibalovy osudy uzavřela jeho sebevražda ze strachu, aby nepadl do rukou Římanů. Legenda o Hannibalovi však přežila i zničení Kartága a jeho činy zaujaly řadu historiků a prozaiků od starověku až do současnosti.