Biju se jak lev, tančím radostí

Myslím, že si mě Bůh vyvolil, abych byla nejšťastnější ze své generace…Klára de Castelbajac (1953–1975) byla šťastná dívka s radostnou až nezkrotnou povahu, s hudebním i výtvarným nadáním. Hledala poctivě Boha i smysl svého života.Když jí je dvacet, odchází do Říma studovat restaurování obrazů. Prvotní nadšení ze studia záhy vyprchá a začne hodně času trávit s přáteli z uměleckého prostředí. Ze školy ji málem vyhodí, její víra zvlažní. Stále se ale ptá, jak má vypadat její život.Na podzim 1974 se vydá na pouť po Svaté zemi, jež vede k prohloubení jejího duchovního života: Objevila jsem Boží lásku. Ohromnou, podivuhodnou, prostou. Když následně restauruje fresky v Assisi, je radostí celá bez sebe. O Vánocích však onemocní meningoencefalitidou a v lednu 1975 umírá.Příběh vrcholí jejím setkáním s Ním – na prahu života a smrti –, kdy se Klára konečně a navždy stává sama sebou.