Česká i evropská hudba prodělala v poválečném období překotný a v mnoha směrech kontroverzní vývoj. Padesátá a šedesátá léta minulého století patří k dosud málo prozkoumaným etapám vývoje české hudební estetiky, vědy a kritiky. Komunistický převrat v únoru 1948 násilně zpřetrhal vazby k předchozímu vývoji a nastolil, po sovětském vzoru, ideologicky předpojatá kritéria ve vědecko-kritickém myšlení a tvůrčí činnosti. Jedinou oficiální doktrínou se stal socialistický realismus a většina z generace mladých muzikologů a estetiků podlehla demagogické propagandě a uvěřila v jeho pokrokovost a výlučnost. Teprve v průběhu šedesátých let docházelo k prolamování tuhých mechanismů a ideologických pout, reprezentovaných Svazem čs. skladatelů a ke slovu se dostávali mladší, otevřeně smýšlející odborníci. Kniha pojednává v několika tematických kapitolách o vývoji české hudební estetiky, vědy a kritiky v období od konce druhé světové války do konce šedesátých let a navazuje na autorův předchozí výzkum vývoje od poloviny 19. století do druhé světové války. V názorech a odborné činnosti klíčových osobností této doby, A. Sychry, J. Jiránka, J. Volka, V. Kučery, V. Lébla, J. Fukače aj., osvětluje vývoj hudebněestetického a kritického myšlení v souvislosti s ideály uměleckého pokroku, realismu, s principy uměleckého experimentu, kritiky a hodnocení a především s domácí reflexí Nové hudby 60. let.