Příběh této knihy zní jako mnohohlasý chór. K literární rekonstrukci partu titulní postavy Friedl Dicker-Brandeisové využívá autorka vzpomínky žáků a přátel i výňatky z dochované korespondence. Friedl v mládí studovala užité umění ve Vídni a ve výmarském Bauhausu, věnovala se kresbě, grafice, malbě, plastice, designu a dalším oborům. Roku 1934 uprchla do Prahy. Provdala se za svého bratrance Pavla a následovala ho do Hronova. Po okupaci žili Brandeisovi ve stále bídnějších materiálních podmínkách. Jedinou záchranou bylo pro Friedl malování. V prosinci 1942 byli oba manželé povoláni k transportu do Terezína. Tam Friedl vedla kurzy výtvarné výchovy pro děti z dětských domovů. Metodu, která do života dětí v ghettu vnášela svobodu a rozvíjela jejich fantazii, převzala od svého učitele J. Ittena. V září 1944 odjela Friedl Dicker-Brandeisová transportem z Terezína do Osvětimi na vlastní žádost. Následovala tak mnohé děti, jimž se snažila předávat svůj návod na přežití. Přijala úděl většiny těch méně šťastných a odešla spolu s nimi.