Pavel Jurijev líčí bez příkras smutnou skutečnost podle své dlouholeté zkušenosti, jíž jako mladý člověk a někdejší komunista prošel, a nakonec nutně došel k závěru, že Sovětský svaz nejen není rájem pracujícího člověka, ale že je to svět naprostého bezpráví, duši ubíjející bídy, násilného odpravování lidí, že je to pravé peklo, jehož hrůzy nemůže Evropan pochopit, a proto jim často nechce ani věřit. Autor knížky nepatří k lidem, kteří plivají na svůj prožitý včerejšek jen proto, že se dostanou na druhou stranu barikády. Neskresluje skutečnosti proto, že by se snad chtěl někomu zalíbit. Pavel Jurijev hovoří prostě, ale z vnitřního přesvědčení, bez zbytečného pathosu, ale s náležitým důrazem. V tomto pojetí jeho práce je také velká síla a přesvědčivost jeho argumentace.