Hana Andronikova debutovala románem Zvuk slunečních hodin, za nějž získala Literární cenu Knižního klubu a následně ocenění Magnesia Litera – román byl rovněž přeložen do několika jazyků. Po povídkovém souboru Srdce na udici se na několik let autorsky odmlčela. Na literární scénu se vrací opět románem, který se však radikálně liší od předchozí tvorby. Jde o intimní, autobiograficky laděnou zpověď, v níž se hrdinka vyrovnává se dvěma zásadními zlomy v životě: se smrtí otce a s vlastní smrtelnou chorobou. Próza se odehrává na třech místech zeměkoule – v jihoamerickém pralese, v USA a v Čechách. Andronikova nesentimentálním, autentickým způsobem reflektuje ztrátu jako nezbytnou součást života a sama se vyrovnává s možností vlastního konce tím, že jej bez výhrad přijímá.