A když jahody opět dozrávaly, chystali se u Lorenců na svatbu. Anička si nevybrala nikoho
z mnoha ženichů, vyvolila si toho, k němuž se její srdce nevědomky klonilo už dřív, a Štěpán ji matce uvedl opravdu jako dceru. Za povolení sňatku bratrance se sestřenicí věnovali bohatí snoubenci do kostelíčka nové obrazy křížové cesty. Panímáma Lorencová se radovala z toho, že to tak dopadlo a že sestřina dcerka je paní na statku, na němž by jí byl její zesnulý manžel, zachvácený lakotou, nedopřál ani podíl. Podařilo se jí sestřině dceři nahradit všechno, i lásku matky. Její vlastní syn se za to dočkal štěstí po boku věrné, hodné ženy, již kdysi potěšil v největším žalu. Stará i mladá paní Lorencová dodnes říkají, že všechno se stalo řízením Božím.