Andrzej Stasiuk se pokládá za člověka Východu. Východ pro něho znamená jak patriarchální způsob života na polském venkově v době jeho dětství, tak zkušenost z doby prožité v komunismu. Aby se dobral jádra problému, tedy i odpovědi na otázku po smyslu vlastní existence, podnikne cestu do epicentra metafory – na Východ nejvýchodnější – na Sibiř, do Mongolska a Číny. Nezajímá se ovšem o nějaké pamětihodnosti či turistické atrakce, jde mu o vlastní dojmy, reflexe a pocity, o konfrontaci vzpomínek s realitou.