Kniha nositele Nobelovy ceny za ekonomii a předního "rakouského" ekonoma F. A. Hayeka Soukromé peníze je jedním ze zásadních ekonomických děl v 2. polovině 20. století s dalekosáhlými implikacemi do oblasti hospodářské politiky. Hayek navrhuje vyjmout emisi peněz z rukou vlády (centrální banky) a odstranit i tento pozůstatek centrálního plánování z ekonomiky. Hayek ve své knize přesvědčivě ukazuje, jaké škody napáchala ohromná moc, kterou vláda skrze svůj monopol na emisi peněz neustále vládne.
"Vinou všeobecného nepochopení fungování peněžního systému je zločin nadměrné emise provedený monopolistou nejen tolerován, ale dokonce i oslavován, přestože je jednou z hlavních příčin častého narušení hladkého fungování tržního mechanismu. Téměř každý státník pokoušející se dnes páchat v této oblasti dobro a samozřejmě i každý, jehož rozhodování závisí na názoru velkých organizovaných zájmových skupin, způsobí velmi pravděpodobně mnohem více škody než užitku... Jde o zločin srovnatelný s krádeží, který umožňuje některým lidem nakupovat více, než si vydělali. Je to velice lukrativní zločin páchaný... vládou."
Nejde ale jen o jednorázovou krádež, ale o proces, který nabírá stále více na síle. Jak Hayek tvrdí, "nemůže být nejmenších pochyb, že obrovský vzrůst vládních výdajů během posledních 30 let, kdy některé vlády západních zemí žádají pro kolektivní účely polovinu či více z celkového národního důchodu, byl umožněn vládním řízením emise peněz."
Monopol na emisi peněz má stejné dopady jako každý jiný monopol - nabízí produkt, který je dražší, než by mohl být, a který má zároveň mnohem horší kvalitu. To ale není vše. Zároveň totiž dochází k tzv. koordinaci měnových a fiskálních politik, jejíž výsledkem je ještě větší přesun peněz z produktivního soukromého sektoru do neproduktivního a parazitického sektoru "veřejného". Proto, jak tvrdí Hayek, "nic nemůžeme přivítat více než zbavení vlády moci nad penězi a tím zastavení zjevně neodolatelného trendu k neustále akcelerujícímu růstu podílu na národním důchodu, který si vláda nárokuje. Pokud to dovolíme, pak nás tento trend v několika málo letech přivede do stavu, ve kterém vlády budou žádat 100% všech zdrojů (ve Švédsku a Británii tento podíl již dnes překračuje 60%), čímž by se staly doslova totalitními. Čím důsledněji mohou být veřejné finance odděleny od regulace peněžního oběhu, tím lépe. Tato moc měla vždy škodlivé důsledky a její využívání pro finanční účely je vždy jejím zneužitím. Vláda nemá ani zájem, ani schopnosti využívat tuto moc způsobem zajišťujícím plynulý chod hospodářské aktivity. Poznání této pravdy nám osvětluje, že navržená reforma není jen malou finančně technickou hříčkou, ale klíčovým bodem, který může rozhodnout o osudu svobodné civilizace... Obávám se, že od té doby, co keynesiánská propaganda zasáhla široké masy lidí, učinila inflaci úctyhodným fenoménem a nabídla svým agitátorům argumenty, které profesionální politici nejsou schopni vyvrátit, zůstává jedinou cestou, jak zabránit, abychom byli uvrženi pokračující inflací do temnot státního plánování a plánované ekonomiky, a tím také v konečném důsledku zachránit civilizaci, odstranění vládní moci nad nabídkou peněz." Skvělá Hayekova kniha praví tedy jediné: Kdo je pro laissez faire, musí být také pro laissez faire v bankovnictví, a tedy pro zrušení emisního monopolu vlády a pro SOUKROMÉ PENÍZE.