Bioetika, tedy kritická reflexe biomedicíny a biotechnologií, často dostává od společnosti zadání podobné „hasičskému sboru“: hasit, když hoří. Očekává se od ní, že řekne, jak řešit problém, který se akutně objevil. Je to něco podobného, jako když nejdříve něco uděláme, protože to je technicky možné, a pak teprve začneme přemýšlet, jestli to, co jsme udělali, je dobré, jestli naše rozhodnutí udělat to, co je technicky možné, je správné. Nejspíš je zapotřebí obojí: přemýšlet zpětně i přemýšlet dopředu. Přemýšlením směrem dopředu se dotýkáme budoucnosti, kterou tak anticipujeme a svým jednáním měníme v přítomnost. A právě budoucnost je něčím naprosto zásadním pro naše zacházení s technikou, vědou i medicínou. Nejde jen o to, aby budoucnost byla, ale také o to, jaká bude. Než něco uděláme, je normální o tom přemýšlet. Totéž by mělo platit i pro oblast biomedicíny a biotechnologií. Pozváním k takovému způsobu uvažování je i tato kniha.