Bez fraku a smokingu

Kniha nejen o diplomacii, oficialitách života a umění jednat. Lidé v každém období zanechávají pečeť v dějinách svým individuálním rozměrem, aktivitou, ale i pasivitou, při níž nehnou prstem, když se zrovna žádá pravý opak. Vzpomínky na lidi, příběhy, události – vážné i úsměvné – většinou zbavené uhlazenosti a skrupulí, jak to konec konců vyjadřuje samotný název knihy Bez fraku a smokingu. Autoři se setkávali s lidmi různých profesí. Byli mezi nimi ti, co požívali zasloužený respekt, úctu a uznání, ale i ti, kteří jen tušili cosi o smyslu svého poslání. Muže, kterým kromě zručnosti nechyběl rovný charakter a odvaha stát si za svým důsledně, až do konce. Každý člověk se v životě dostane do situací, kdy musí zvažovat, jak má jednat, aby našel to nejpřijatelnější východisko. Lidé často označují takový postup za diplomatický, aniž by příslušný aktér musel být nositelem diplomatického pasu. V takových situacích většinou záleží jen na střízlivém úsudku nebo selském rozumu, korektnosti, taktu, mnohdy ale i důvtipu. V současné době se etiketa vztahuje prakticky na každou významnější společenskou akci. Mezi jednotlivci, tak jak mezi státy, platí osvědčené, avšak jednoduché pravidlo: „Nedělej jiným to, co nechceš, aby oni dělali tobě!“ Hlavní pozornost se přitom zaměřuje na sebeovládání či kontrolu svého konání, potlačování emocí a hněvu ve složitých situacích, rozvoj racionálního a pozitivního myšlení. Jednotlivec si může osvojit slušnost a korektnost i bez vyššího vzdělání. Zejména v mezinárodních stycích si je třeba uvědomit, že zatímco horní hranice mezistátní zdvořilosti není přesně určena, její spodní mez je jen o chloupek od nezdvořilosti, urážky nebo komedie. Německý prozaik Heinrich Heine tvrdil: „Od vznešeného ke směšnému je malý krůček!“ Při zahraničních cestách k překročení zákona v cizí zemi stačí málo. Je v zájmu každého z nás se před každou cestou do méně známého státu poučit o zvyklostech a zákazech z dostupných informačních zdrojů nebo od lidí, kteří tamní poměry znají. Takt, skromnost, pohotovost a důvtip se v konverzaci považují za atribut moudrosti. V méně známé společnosti se nesnažíme vyniknout. Důvtip se dá projevit taktně. Aristoteles říkával, že „vtipný je ten, kdo žertuje s dobrým vkusem“ a znamenitý římský řečník Cicero tvrdil, že „stručnost je velké kouzlo výřečnosti“. Britští odborníci na mezinárodní politiku Keith Hamilton a Richard Langhorn tvrdí, že „diplomacie začala vlastně tehdy, když první lidská společenství dospěla k závěru, že je lepší vyslechnout si poselství od jiného kmene, než sníst jeho nositele“. Později se z tohoto poznání vyvinula jedna ze základních mezistátních norem - nedotknutelnost posla, imunita diplomatů. Pravdou ovšem je, že zdvořilost a uhlazenost v dobách minulých často nebývaly atributy oficiálních jednání mezi silnými aktéry. Americký spisovatele Caski Stinet v roce 1960 napsal: „Diplomat je osoba, která vás dokáže poslat do horoucích pekel (nebo i někam jinam!) tak vlídnou formou, že se ve skutečnosti začnete na onu cestu těšit.“ (Z úvodního slova, MiHav)