Kryštof ÁDéHádě

Příběh dítěte s vývojovou dysfázií a ADHD vypráví o překonávání překážek, hlubokém zoufalství a prožitcích vykoupení. O naději, která umírá jako poslední, a lásce, jež hory přenáší. Vyprávění o tom, že laskavost a všímavost přinášejí ovoce, a že jsme tu proto, abychom byli jeden druhému pilířem, jenž podpírá nebe. Těžko chtít po učitelce, aby se chovala jinak. Nechává dítě pocitům vzteku, nebo mu domlouvá. Co může udělat? Můj otec řekne: „Dal bych mu na zadek, tohle by si neměl dovolit.“ Jenže já vím, že vztek je loď. A Kryštof je uvězněn na její palubě. Nevidí ještě moře, nevystoupil na břeh. Nevidí, že loď je na hladině a že se může vzdalovat. Je potřeba s ním projít škálou pocitů a naučit se jim dávat jména. Kryštofe, tohle není vztek, tohle je bolest, tohle smutek, tohle nesoulad a tohle nesouhlas. S čím nesouhlasíš, Kryštofe?