Středobodem zájmu autora je problematika věcněprávních změn souvisejících se znovuzavedením superficiální zásady, jež byla v našem právním řádu známa do doby účinnosti středního kodexu. Autor se snaží nalézt odpověď, zda renesanci superficiální zásady lze označit za změnu k lepšímu nebo ne. Odborná veřejnost totiž není jednotná v otázce sympatií k návratu superficiálního principu.
Problematika práva k povrchu je zajímavá i z hlediska mezinárodního srovnání. Česká republika a Slovensko, spolu s Lotyšskem patřily mezi jediné evropské země, jejichž právní řády neznaly superficiální zásadu. Aktuální dění na Slovensku dokonce směřuje k zachování právního diskurzu. Kniha je doplněna o řadu zahraničních příkladů a judikátů z oblasti Rakouska, Německa a Polska. Práce je pozoruhodná také rozsáhlou bibliografií čítající téměř dvě stě odkazů.
Spolu s reinkarnací superficiální zásady přichází na přetřes řada zapomenutých institutů a nutí k precizaci některých právních dogmat. Za všechny lze zmínit přestavek, superaedifikáty či z architektury známé prampouchy. Práce se dotýká také odrazu superficiální zásady – práva stavby. Autor nepomíjí ani konotace na bytové spoluvlastnictví.
Publikace je určena především právním teoretikům a studentům právnických fakult, ale své uplatnění nalezne také v knihovnách advokátů specializujících se na právo nemovitostí.