Kniha se zabývá tím, jak se v průběhu tří generací (z)měnil pospolitý, pracovní, rodinný a náboženský život na Hlučínsku. Je zaměřena na období od konce druhé světové války po současnost. Během těch šedesáti let obyvatelé Hlučínska uzavírali sňatky, vychovávali děti, stavěli domy, chodili do kostela, modlili se, pracovali, utvářeli svou regionální identitu, tedy žili své dny všední i sváteční. Jádro knihy tvoří analýza a interpretace vyprávění Hlučíňanů o těchto i mnoha dalších životních událostech a okolnostech.
Přestože je Hlučínsko modernizující se region, zachovává si některé tradiční znaky, jako je například vícegenerační soužití, náboženská víra, orientace na pospolitost s převažujícími příbuzenskými vazbami, lokální endogamie a provázané příbuzenské sítě. Je tedy zřejmé, že modernizační změna není jednoduchým lineárním přechodem od jednoho typu společnosti ke druhému. Modernita a tradice nejsou vzájemně neslučitelné, strategie přizpůsobit se novému, ale nenechat odumírat staré může být úspěšná a může sloužit jako ochrana před nejistotami a riziky druhé modernity. Odkazem na setrvačnost některých projevů života tak kniha přispívá k obecnějšímu vědění o přechodu z průmyslové a pevné modernity do modernity rizikové či postindustriální.