Tomáše Pospiszyla Asociativní dějepis umění je postavena na esejistické analýze děl významných, i když stále nedostatečně ceněných osobností českého a slovenského umění padesátých až sedmdesátých let. Současně nabízí úvod do problémů současného umění a snaží se dokázat, že i zdánlivě těžko uchopitelná tvorba dneška je produktem historické kontinuity a vývojové logiky. Převládající tvůrčí strategií analyzovaných umělců je propojování různorodých elementů do kolážové struktury. Podobným postupem se řídí i samotná kniha. Místo lineárního myšlení, zdlouhavého dokazování a textu přetíženého odbornými výrazy nastoluje významové souvislosti pomocí kontrastů a volnějších asociací.
Je tvorba současných výtvarných umělců pouhou recyklací experimentů šedesátých a sedmdesátých let minulého století? Proč dnes výtvarníci míří do oblastí dříve vyhrazených literatuře, filmu nebo divadlu? Je naše vnímání východoevropského umění před rokem 1989 deformováno politickou perspektivou? Pět vzájemně propojených případových studií spojuje motiv nepřímých a někdy i nevědomých mezigeneračních dialogů. Tvorba současných umělců (Ján Mančuška, Kateřina Šedá, Barbora Klímová nebo Eva Koťátková) je konfrontována s díly klasiků poválečné neoavantgardy (Jiří Kolář, Milan Knížák, Július Koller či Jiří Kovanda). To, co původně vypadalo podobně, se při podrobnější analýze ukazuje jako rozdílné. Návraty současných umělců ke koláži, performanci, konceptuálnímu umění nebo experimentálnímu filmu jsou poznamenány dnešní zkušeností a staré postupy staví do nových významových poloh. Přesto se zdá, že minulost a současnost umění dnes vzájemně souvisí víc než kdykoliv předtím. Staré a nové se vzájemně dynamicky prostupuje.